« Výlet na Karlštejn | Titulní strana | Hlavně se z toho nepo**at, i když je to zadarmo »

Praha: Harry Potter, fotky z první světové a indické vegebistro

O víkendu jsme byli v Praze – jezdím častěji metrem než dopravou v Opavě. Hlavním cílem bylo rodinné setkání, ale stihli jsme spoustu jiných věcí. Např. jsem byl po hodně dlouhé době na Hradě a na některých místech vlastně poprvé.

V sobotu jsme dorazili ve dvanáct na Hlavák (kupodivu načas) a zamířili do Hospody v Lucerně, kde jsme byli pozvaní na oběd. Vovečka pak potřebovala zkudrnatět (=jít ke kadeřnici), takže jsme byli s Jirkou posláni do kina. A aby to stálo za to, tak jsme byli poslání do IMAXu, a to na film Harry Potter a Princ dvojí krve.

Harry Potter a Princ dvojí krve

IMAX je kino, které vysílá ve 3D; dostanete brýle a vidíte film ve třech rozměrech – ten normálně chybějící je hloubka. Takže když na diváky letí logo Warner Bros, mizí vám v hlavě a vy vidíte, že je to betonový sokl. Dovedu si představit poměrně dost záběrů, kdy bych mohl uvolnit svěrače…

Nicméně to není případ Harryho Pottera. Po celé Praze sice visí plakáty lákající na 3D zážitek, ale pochopitelně nikde není napsané, že se to týká pouze prvních čtrnácti minut! Ano, pouze prvních čtrnáct minut filmu je 3D – a to navíc zdaleka nejsou zrovna ty minuty, které by se daly vychutnat nejlíp. Pěkné je, když smrtijedi (černé chuchvalce zla) létají nad Londýnem nebo když se formují mraky. Ale je tam spousta kecacích záběrů, kde „prostor“ nemá valného smyslu, i když uznávám, že pohled do zšeřelé místnosti, kde je obrovský nepořádek, působí opravdu velmi realisticky.

O filmu – nejsem fanoušek HP, pletou se mi postavy a děj znám povrchně. Ve filmu bych čekal více dynamických, nosných, scén. Je tam na můj vkus moc muckání (to se řeší několik minut, ano, „muckání“), přičemž Harry je chlapík, který se už několik let holí, takže by snad nemusel koktat, když ho osloví nějaká dívčina. Ti lidi jsou na puberťáky už trochu staří, to, jak se snaží vypadat zmateně a „nepolíbeně“, mi přijde nepřirozené, ale možná to tak má být a jen se mi zdá, že přehrávají. Vztahy se řeší podstatnou část filmu… pořád ale zůstává u muckání na schodech a o něčem v posteli není ani zmínka – jen Ron před spaním zmateně hledí do stropu a ptá se Harryho, jak těm holkám rozumět…

Draco, malý zloun, mi stále a mnohem víc připomíná esesáčka, je to prostě herec ve špatném filmu. Nemůžu si pomoct, když jsem ho tam viděl, měl jsem pocit, že jde o film z prostředí elitní nacistické školy a čekal jsem, kdy uvidím smrtihlava.

Taky jsem nečekal, že poslední Brumbálovo slovo bude „Prosím!“, ale Wikipedie mě později poučila… V ten okamžik mi to ale přišlo divné, zejména po boji, který Harry a Brumbál přežili – připomínal mi Pána prstenů, ale nevím, jestli se mi to zdá, nebo je to záměr. (Zombíci, hluboká voda, kam HP spadne a je stahován dolů, nad ním vše hoří…)

Uzavřu to: film se mi vcelku líbil (připomínám, že nejsem fanoušek a neznám příliš kontext), nicméně mi „dětské“ pasáže přišly moc okaté a nudné. Lituju, že ve 3D není souboj ve famfrpálu nebo přelety přes Bradavice – jsou to velkorysé záběry, kterým právě tohle chybí. Konec filmu byl tradičně rozplizlý a bez konce – zkrátka zadělávka na další (poslední?) díl. Asi půjdu.

Jindřich Bišický – Pěšky první světovou válkou

V neděli jsme se vydali na Hrad, abychom navštívili výstavu fotografií Pěšky první světovou válkou (článek v Reflexu). O tom, jak se zničehonic objevily úchvatné fotky staré bezmála sto let a jak první světová válka získala „svého“ fotografa Jindřicha Bišického, už se psalo. Ostatně proto jsem chtěl fotky vidět. Stojí to za to, ty fotky jsou technicky perfektní, nečekejte žádné rozmazané fleky. Uvidíte lesk v očích fotografovaných a občas stín fotografa (to když se Jindřich Bišický nechal někým vyfotit).

Je to extrémně zajímavé – když jsem četl Na západní frontě klid, zkoušel jsem si představovat, jak to vypadalo v zákopech, jak hnusné byl to bláto, jak vypadala parní prádelna a jak lazaret. Tady to můžete vidět. Jak vypadá čerstvý hrob, kterých je plná Evropa, jaké měli boty důstojníci a jaké vojsko, jak černé prsty od cigaret, jak se brousily bodáky, kterými se pak párali, jak vypadá čerstvá mtvola. Rakouští vojáci nemají všichni kníry vytočené nahoru, vypnutou hruď, ruku vbok a šavli; vidíte je sedět na kusu dřeva a kadit, vidíte, jak poslouchají (někteří moc ne) kněze při bohoslužbě, vidíte je, jak mrkli do objektivu. A vypadají zcela stejně jako my dnes, vidíte ve tváři myšlenku, ti lidi něco chtějí říct.

Ještě máte celé září, zajděte tam.

Cestou z Hradu jsme stihli střídání stráže. Jiné vojsko, jiná show. Puškami nestřílejí, ale buší do země.

Vegetariánské bistro

Na jídlo jsme zašli do vegetariánské restaurace, spíš je to bistro – Dhaba Bělehradská. Kromě jedné zkušenosti s pákistánskou kuchyni (loni v Barceloně) a indické letadlové stravy (Air India loni z Chicaga) jsem nikdy nic takového tuším nejedl, takže jsem byl zvědavý. Všechny ty názvy vyslovit neumím, ale nebudu kecat, když řeknu, že to bylo vynikající. Všechno výborně kořeněné (to neznamená, že vás pálí huba, ale že je to tisíc chutí) a skvělý moučník… tak aspoň obrazem.