Po návštěvě Žižkovského vysílače a Staroměstské radnice jsme se vydali na další z mnoha pražských věží – Petřínskou rozhlednu. Tam jsem dosud nebyl, takže to pro mě byl první zážitek. A dlužno říci, že jsem si po chvíli připadal jako naturalizovaný Pražák: byla neděle, všude proudily davy, voněly párky, dámy pily kávu, pánové důležitě fotili a všichni sledovali lanovou dráhu, která téměř neslyšně plula nahoru a zase dolů. Jedna pražská neděle na Petříně (domorodecky „praská naďala“ )

Začátek: Krtek v Praze – Žižkovský vysílač, Staroměstská radnice

Cestu tam jsme absolvovali krtkem („Krtek krtkem“) a pozemní dopravou. Zlatou kapličku jsem vyfotil jen z tramvajé.

Krtek v metru

Národní divadlo z tramvaje

Na Petřín se lze nechat vyvézt, ale ochudíte se o krásné zpocení, které si vychutnáte, když jdete pěšky. Varování: je to kopec, takže se jde do kopce. V polovině je socha Karla Hynka Máchy, který se mi zdál nějaký bledší, než jsem viděl na starších fotkách – ale jistě to nebude, jak tvrdí zlé jazyky, kvůli novému filmu. Možná je to kvůli rodinkám, které se u něj, s ním, vedle něj a kolem něj fotí. Mám pocit, že některé jsme už někde potkali…

Lanovka, Hradčany

O lanovce psát nebudu, beztak bych vycházel z Wikipedie – čtěte sami.

Lanová dráha na Petřín

A to je ona – Petřínská rozhledna. Malá Eiffelovka se svým vlastním osudem. Zaujal mě systém schodů – oba směry (nahoru a dolů) se prstencovitě proplétají, takže se nemačkáte a neuhýbáte – jdete prostě stále stejným směrem. Najde se občas nějaká trubka, která nerozumí modré šipce, ale tak je to všude. Rozhled je skvělý – a jiný než z vysílače na Žižkově.

Petřínská rozhledna

Petřínská rozhledna – pohled dolů

Klasický kýč dostává jiné rozměry a tak trochu ztrácí kýčovitost a získává na realitě. Rozhodně je mi milejší. Pěkně na dlani, vypadá jako papírový model – je vidět spousta detailů a hlavně prostor, ve kterém se nachází.

Pražský Hrad z lepší strany

Karlův most

Závěrem zmínka k Českým drahám. Tam i zpátky jsem jel vlakem InterCity, v prvním případě jsem si jízdenku koupil v shopu, kde je k jízdence automaticky místenka. Ve druhém případě jsem si místo vybojoval, protože jsem na Hlaváku rychleji obíhal překážky (celý ten moloch je v rekonstrukci). Cesta proběhla v pořádku, i když klimatizace je stále hudbou 22. století. Měl jsem nabitý notebook a něco ke čtení, takže cesta ubíhala docela rychle a na Sviňáku jsme byli včas, což je téměř zázrak. Přípoj do Opy čekal ještě na vlak z Brna, ale tam už deset minut nehraje roli. Takže jo, když se chce, je cestování vlakem funkční, pohodlné a téměř by se řeklo zábavné. Uvidíme, jak moc se Českým drahám bude chtít. Na závěr odkaz na virtuální prohlídku svinovského nádraží.

Odjezd ze Sviňáku do Opy